Houbařské vzpomínky


Houbaření dříve…

Je 6 hodin ráno. Trošku mrholí. Děda mě jemňounce zatřese za ramena. Je mi kolem 7 let.
“Holčičko, vstávej. Košíky máme připravené.”
Na sebe jsem hodila dlouhé kalhoty, košili s dlouhým rukávem, kolem pasu větrovku, holiny a samozřejmě klobouk. Dva košíčky do ruky. V jednom svačina na cestu a domácí limonáda.
Byly to krásné okamžiky. Z lesa jsme se vraceli chvilku před obědem. Ten se pravidelně podával přesně ve dvanáct hodin.
Až později jsem začala přemýšlet, zda houby opravdu rostou v noci a ráno jsou nejlepší? Nebo proč se do lesa muselo s vykouknutím sluníčka za obzorem? Správnou odpověď nevím do dnešního dne. Ale děda mi tenkrát vysvětlil, že je to z toho důvodu, aby nám sousedi všechno nevysbírali.
Pamatuji si, že jsme z lesa přinesli i ostružiny a mističku lesních jahod. Také úplně fialové pusy od borůvek. S radostí jsme umlsávali malé třešně – ptáčnice. Byly hrozně kyselé, ale fakt nám chutnaly a považovali jsme to za součást houbaření. Do našeho lesa se prostě chodilo za obživou. A také mi ve vzpomínkách mihne hlavou, jak jsem dostala vynadáno, když jsem špatně houbu vyndala a poničila podhoubí…

…a dnes
Dnes už jsem maminkou čtyř dětí a vše máme trošku jinak. Houby z naší rodiny málokdo jí, ale do lesa na ně chodíme nesmírně rádi. Pravda, vyrazíme klidně v 10 hodin a nemáme pocit, že nám něco uteče. Nařizovala jsem dětem také dlouhé kalhoty i rukávy, ale dost mi to sabotují. A tak jsem se zamyslela. Nemají náhodou pravdu? Proč mít schované celé tělo? Ubrání snad oblečení před klíšťaty? A pak mi to došlo. Vždyť my jsme s dědou ty nejlepší hřiby nacházeli v mladých hustých lesích. Prodírali jsme se mladými jehličnany a často nás do svých spárů chytalo pichlavé dlouhé maliní…
Pokud chci opravdu jít na houby, vyrážím sama. Pokud chci vzít i malé, předškolní děti, většinou to beru jako výlet a dovádění v lese a když najdeme nějakou houbou, jsme jedině rádi.

deti a hriby
Takové kousky je radost najít. Foto: Markéta Navrátilová, myshadows.net

5 osvědčených rad, aby děti hledání hub bavilo:

1. Jsem úplný přeborník na to, jak dítě, které jde se mnou za ruku, dokážu nenápadně vmanipulovat do zorného úhlu, kde se přesně ta jedlá pořádná houba nachází.

2. Pokud jde více dětí, musím si zvyknout, že běhám ke každé houbě a patřičně ji obdivuji. Ke každé. Většinou ty nejedlé jsou pro dětské oko výrazně atraktivnější. Taková mochomůrka červená v mechu je fakt pro fotografii jako dělaná.

3. Naše nejoblíbenější hra je, že jeden houbu najde, vymezí území a ostatní ji musí objevit také. A víte co je nejlepší? Že většinou najdeme k té původní houbě ještě houby další.

4. Naše houbařské tažení prokládáme házením šišek, či hrou na schovávanou, stavěním domečků, lezením přes klády, skákáním z pařezu na pařez…

5. Velkou radost děti mají z toho že mají své opravdovské nožíky. To jim fakt dopřejte. A pokud máte i houbovou hitovku – nožík a z druhé strany takový kartáček na dokonalé očištění, budete mít houby v košíku fakt luxusně čisté. Trošku neplechu nám vždy tropí klouzek. Ale když on je tak dobrý, že i přes jeho „slintání“ v košíčku skončí.

A neodpustíme si malou lumpárnu. Pokud máme štěstí a najdeme opravdu vydařené kousky, nejdeme domů nejkratší cestou. Ale hřiby naaranžujeme na vršek košíku a projdeme aspoň částí vesnice, abychom se mohli chlubit. Stejně je nakonec dáme sousedům, protože u nás si na houbách nikdo nepochutná.

s detmi na houbach
A košík je plný. Foto: Markéta Navrátilová, myshadows.net

Těším se, že až děti vyrostou, budeme chodit do lesa s atlasem hub a naše houbaření se dostane na vyšší úroveň. Doufám, že to bude dřív než na druhém stupni školní docházky.

Štěpánka Štrougalová a tým Baby Clubu Juklík

Přidejte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*