Co znamená pro dítě volnost? Kde najít hranici mezi tím, že za dítě děláme skoro vše a tím, že mu chceme jako rodiče pomoci? Jak určit, kdy můžeme nechat dítě samostatně jednat, pohybovat se po městě, po lese, a tím, kdy už situace vykazuje jemné známky ne úplně bezpečné akce?

Doba je krásná. O tom není žádných debat. Ale postupně se tak trochu ztrácejí situace, kdy jsme jako děti činily se samozřejmostí samostatné kroky a nikoho nenapadlo o těchto situacích uvažovat.

Co se tím myslí? Součástí dne bylo běžně zjistit kdo je za dveřmi a otevřít sousedce, pošťačce, kamarádům. V dnešní době víceméně bez předchozího oznámení k naším dveřím nikdo nedorazí. Jako děti jsme samostatně chodily už do první třídy. Nebyly platební karty a tak jsme se velmi brzo setkaly s penězi a samostatným chozením do koloniálu, potravin, jednoty nebo jak se tomu vlastně říkalo.

Najít přirozené činnosti, kdy by už malé předškolní děti mohly být samostatné, se jeví jako čím dál tím složitější úkol. Ale není to tak. Najít se rozhodně dají. Samozřejmě vždy záleží na věku dítěte a také na tom, zda dítě vyrůstá ve městě či mimo město. Ale pokud dětem dovolíme rozhodovat v jednotlivých úkonech a necháme je nést zodpovědnost za jednotlivá rozhodnutí, ulehčí to nám, rodičům, život a dítěti prokážeme obrovskou službu.

Pár nápadů k zamyšlení a případné realizaci

1. Nechte batole zkoumat

Každé batole má období, kdy chce vše vyzkoušet samo. Je to období, kdy my rodiče už máme úplnou alergii na slova „Já! Sám!“ Ale toto období, kdy dítě chce samo zkoumat a zjišťovat, je právě jasnou ukázkou toho, že dítě je na cestu životem připraveno. Kdy se chce učit, poznávat.
Podporujme ho v tom. Zlehčíme si vzájemně život. Děti jsou šikovné a velmi samostatné bytosti. Věřme jim.

2. Hry s oblečením

Už předškolní dítě si zvládne připravit a uklidit oblečení. Ze začátku můžeme dítěti připravit část oblečení a dítě si samo ke kalhotám vybere triko a ponožky. Postupně už vše můžeme nechat na dítěti a nemusíme mu ještě ve třetí třídě připravovat hromádky co na sebe.
Ke kytičkovanému triku si vezme holčička proužkovanou sukni. Stačí položit dotaz, zda ji to k sobě ladí. Pokud ano, neřešme. Komu to vadí? Můžeme si pak někdy jindy zahrát hru, kdy budeme vyndavat a spojovat kusy oblečení a vzájemně si říkat, co se komu líbí, co k sobě krásně ladí.

3. Na tábor se zvládne sbalit samo

Cestuje dítě na školku v přírodě? Ať si samo připraví oblečení. My jenom zkontrolujme. Ať si určitě dítě samo vše zabalí. Je nutností, aby dítě vědělo, jaké kousky oblečení putují na výlet s ním.

4. Hadr není nepřítel

Dítě něco rozsype? Vyleje? Vždyť se nic neděje. Ale není nutné, aby hned maminka přiskočila a vše uklidila. Najděme spolu s dítětem smetáček s lopatkou nebo hadr. Napřed společně a pak dítě samostatně může vše dát do původního pořádků. Jasně. Ke skleněným střepům budeme asi opatrnější.

5. Výběr není rozmazlování

K samostatnosti dítě dokážeme vést i obyčejnými větami. Není rozmazlování, když se dítěte zeptáme – dáš si chleba s medem nebo se sýrem? Dítě si přeci může říci, na co má jeho bříško chuť. A pokud zrovna nikam nespěcháme, nakrájíme dítěti i sobě chleba a až u stolu si ho každý sám namažeme.

6. Hračky jsou na tobě…

Samostatnou kapitolou jsou hračky. Netrapme malé děti přesným uklízením hraček do jednotlivých šuplíku. Velké krabice se mohou stát milým společníkem. Ale dítě by opravdu už od mala mělo umět se o své hračky postarat. Vědět jaké hračky kde jsou. A to se naučí především tehdy, když se o ně bude samo starat.

7. Dětský koutek v kuchyni

Najděme v kuchyni kousek volného místa na poličce nebo šuplík, který je ve spodní části a dítě se k tomuto místu bezpečně dostane. Může si tam brát a ukládat své talířky, hrnečky, ale třeba také cereálie, které si může na svačinu připravit samo.

8. Společné nakupování i vybalování

Neseme domů plné tašky nákupu? Věřte, že děti bude nesmírně bavit vyndavání všech těch dobrot a ukládání do skříně či do lednice. A my si můžeme v klidu pít kávu a jenom od stolu kontrolovat a radit co kam patří.

9. Myčka není přítel jen maminky

Dojedlo se? Dítě rychle mizí od stolu? V dnešní době myček na nádobí už víceméně odpadlo povinně střídání sourozenců v mytí a utírání nádobí. Ale dítě by si mělo umět po sobě uklidit a vše uložit do myčky.

10. Co s sebou?

Jdeme ven? Jdeme plavat? Jdeme na lyže? Nechme dítě samostatně připravit, co se zabalí. A jenom případnými otázkami můžeme dítě navádět. A nebudeme mít hlad? Žízeň? Co budeme dělat, když si v lese odřeme koleno? Dítěti už samo dojde, že je ještě zapotřebí dobalit lékárnu a přihodit nějaké sušenky. Je velký rozdíl, zda naše věty jsou oznamovací nebo končí otazníkem.

11. Školní věci jsou na tobě

Dítě v první třídě si umí samo zkontrolovat svoji aktovku. Přebrat, zda tam nehnije stará svačina či se snad neválí ušmudlané kapesníčky a obaly od bonbonů. Ano, my je k tomu můžeme směřovat slovy, ale rozhodně by si už každý prvňáček měl umět udržet pořádek ve své aktovce. A za samozřejmost se považuje i starost o svůj stůl. A vzít si hadr a stůl si sem tam otřít je snad jasné.

12. Malý kuchař, velký pomocník

Každé dítě chce mamince pomáhat v kuchyni. A velmi brzo pozná, zda mu svěřujeme „podřadné“ úkoly. Nenechá se ošálit větou: „připrav talíře, příbory ……“ proč ho nenecháme obalit řízky? Proč mu nedáme škrabku? Ani nože se nebojme. Okurka či paprika se dají dobře nakrájet i jídelním nožem. Naše trpělivost velmi brzo přinese růže. Vlastně oběd, které dítě připraví pro nás samo.

13. Když výlet organizují děti

Jsme někde na výletě? Nechme dítě, ať pomůže najít cestu zpět. Jak bude postupovat? Jak si poradí? Zapojí mozkové buňky a bude přemýšlet nebo si pustí mobil a zadá si cestu do vyhledávače?

14. Řešením sporů se toho nejvíc naučí

Nesnažme se za děti řešit všechny šarvátky a nepohody s kamarády, trenéry, učiteli. Je nutné, aby se dítě naučilo jednat a komunikovat. A je důležité, aby se naučilo rozpoznat, prožít a pracovat se smutkem, radostí, pohodou ale i nepohodou.
Pro život pro něj bude přínosem, kdy se naučí věci pojmenovat, naučí se vyjednávat, ale také v některých situacích bude umět ustoupit, najít kompromis. A také zjistí, že se někdy spletlo, udělalo chybu a musí ji napravit. A pochopit, že k životu patří i omluva, odpuštění.

A co dodat na závěr? Ano, námitka, že na tohle na všechno nemáme čas, se připouští. Ale věřte, že pokud si ten čas uděláme, budeme později smlsávat veškerou šlehačku z dortu. Udělat si čas neznamená týden, měsíc, ale určitě aspoň těch prvních pět let. Pak už je z dítěte opravdu parťák a pomocník.

Život pro nás bude veselý, pokud budeme dětem k dispozici pro radu. Ne pro to, abychom za děti všechno dělali. Je samozřejmé, že většinou náš strach plyne z toho, že sice svému dítěti věříme, ale už se trošku ztrácí důvěra v okolní svět. Dobrá cesta bude, pokud dítě naučíme životem procházet a ne že za něj budeme vše dělat.

Tak ať se nám daří.

Štěpánka Štrougalová a tým Juklíku